O mně

Jmenuji se Petr a jsem stárnoucí ajťák. Za několik málo let mi bude padesát a to není v IT oboru zrovna málo. Jsem stále zaměstnán jako ajťák u zahraniční společnosti. Ale podařilo se mi zajistit se tak, že mám možnost v práci skončit a nebát se, že zemřu hlady. Nebo že změním zaměstnavatele či se budu věnosvat jiné činnosti.

Prvotní myšlenka

Před téměř dvaceti lety, v jedné z těch chvil, když jsem měl chuť se okamžitě rozloučit se svým tehdejším zaměstnavatelem, mě napadla myšlenka, která se mi později často vracela.

Jak dlouho budu muset v životě vydělávat, než budu moct dát zaměstnavatelům vale.

Později jsem zjistil, že jsem zdaleka nebyl jediný, kdo se podobnou myšlenkou zabýval.

Vždy mě fascinovala poměrně krátká kariéra vrcholových sportovců. Deset let kopou do balónu a pokud mají věci alespoň trochu srovnané, pak nemusí do konce života pracovat.

Respektive dělat to, co je baví. Kupříkladu spolukomentovat bezgólové zápasy české ligy či slovenské ligy. Inu, kdo by si nesmlsl na zápase Železiarne Podbrezová - Zemplín Michalovce.

Počátek

Bohužel jsem nebyl nadán dostatkem talentu ani vůle sportovního vrcholu dosáhnout.

Namísto toho jsem se od mladých let věnoval výpočetní technice, hrbil se u klávesnice a kazil si oči při programování, seč mi soudobá technika dovolila.

A výsledky se dostavily. Vedle ochablého zádového svalstva a slušivých brýlí jsem disponoval přesnou představou o své budoucnosti. Budu jedním z IT guru.

Stačilo správným způsobem pomačkat límeček ke krku zapnuté košile, typickým způsobem zmastit vlasy a dveře výpočetních center mi byly otevřené.

Živote, sladký živote.

Náraz

Léta plynula a přes jistou sociální izolovanost se mi podařilo navázat celkem funkční vztah korunovaný svatbou a do dnešních dnů trvajícím manželstvím a k tomu dvěma dětmi.

S tím přišel i určitý profesní posun. Najednou přestala být profese tím nejdůležitějším, co člověka naplňuje. A najednou na ni už nebylo ani tolik času.

Nicméně penzum placené práce zůstal víceméně stejný. Nutně jsem narazil na nedostatek volného času. To by se nechalo zvládnout, pokud člověk vidí nějaký konec, nějaké světlo na konci tunelu. Bohužel jsem několik let měl pocit, že žádný konec tunelu neexistuje. Nezažil jsem žádné čítankové vyhoření, nicméně pověstné kopru jsem si užil měrou vrchovatou. Pondělní rána a vše , co k tomu patří, jsem začal postupně nesnášet. Energii mi postupně začaly brát nenadálé telefonáty kolegů, stále se prodlužující To Do seznam a neustálé hašení požárů.

Zákonitě musel přijít bod, kdy jsem si uvědomil, že buď takhle budu pokračovat a věkem se jednoho dne zhroutím, nebo s tím něco udělám.

Rozuzlení

A tím vlastně začíná můj příběh ajťáka za zenitem. Za bodem, kdy už jsem zažil jakýsi vrchol. A kdy už mě nijak zvlášť nenaplˇnuje se původní profesi věnovat.

Ale možná se mýlím a čeká mě vrchol v úplně jiné oblasti.